Mostpovídka

01. 03. 2009 | † 30. 09. 2015 | kód autora: va5

/"Jsi si tím jista?" zopakuje znovu, zprvu chladně, ale hlas se jí láme.

Prší.

Žena, skryta pod pláštěm, stojí na mostě, nedbajíc na déšť a nejspíše i na všechno ostatní.

Fotografie, kterou drží v ruce, je promočená. Padá jí z ruky.

Žena mlčí a tiše pláče, ale její slzy nejsou v dešti postřehnutelné.

"Ne, nejsi..." promluví  k sobě.  Tmavé vlasy jí vlají ve větru, kapky vody bičují vytrvale její tvář. Zvedá hlavu k obloze a pomalu si stírá slzy.

Bere do ruky fotku, usedá na obrubník. Vytrvale ji pozoruje a na jejím obličeji se poznenáhlu objevuje něco, co by se dalo definovat jako jemný náznak úsměvu.

"Ale ano, jsi" říká náhle, tentokrát hlasitě a zřetelně pevným hlasem.

Odkládá fotografii na obrubník, pak si to rozmýšlí, nakonec vstává a pustí ji dolů z mostu. Po třiačtyřiceti metrech volného pádu fotografie lehce usedá na zem.

Žena ji sleduje, po chvíli se odvrátí a začíná se smát; je to sytý, nevázaný smích, rušený jen okolo projíždějícími auty, kterých je ale díky pozdní noční době poskrovnu.

Okolo ní, sledujíc ji poněkud vyděšenýma očima, procházejí dva muži. Ani je nepostřehne.

Po chvíli, zmožena smíchem, usedá zpět na obrubník.  Sundavá si saténový temně rudý plášť, pod kterým má jen tričko.

Pomalu odchází, stále se smějíc.

Jde./

Kdyby vám měl někdo opravdu "zasvěcený"  vyprávět o osudech lidí, koho byste si vybrali?

Nevíte?

A co kdyby vám mohla vyprávět nějaká věc?

Co například Nuselský most?

Jestli někdo ví o osudech lidí opravdu hodně, je to právě on. Na něm se odehrávají obvyklé i ty méně dobré věci. Bohužel.

Nejednou se právě na něm střetl život se smrtí.  Bohužel.

Jaké má z toho pocity on sám?

Jaké pro něj je být tak nechvalně proslulý?

Smutné, samozřejmě.

On za to nemůže.  Nikdy to nechtěl.  To lidé sami.

A nyní?

Vedou se o něm historky, jedna větší nesmysl než druhá.  Je rozzlobený, pochopitelně. Stojí tady, věrně slouží lidem, je potřebný.  Jezdí v něm metro.

A lidé si o něm vypráví divné věc...

....

Ano, mohl by vám vyprávět.  Ale proč by měl?

Možná...když k němu někdy přijdete, sednete si, zaposloucháte se do jeho hudby a zapomenete na vše okolo, možná něco uslyšíte.  Možná.

Když si skokem z něj ale vzalo život tolik lidí, začal to pokládat za svou chybu.  Že je nedostačující, špatný a k ničemu.  Že by neměl být.

Byl nešťastný, ale nikdo mu neřekl "bude to dobré, není to tvoje vina".  Nikdo.

Začal praskat, ale lidé si toho nevšímali. Nebylo to důležité; důležitých byla spousta jiných věcí a nikdo neměl čas ani chuť řešit nějaký obyčejný most.

Kdyby tak mohli nahlédnout do jeho vzpomínek...

/Uviděl jakousi zašlou fotografii, vznášející se ve větru. Zpomalil chůzi, obrátil oči k jasně modré obloze. Měl neodbytný pocit, že v ní vidí sám sebe.

Fotka dolétla až k němu, jako by si ho vybrala za svou oběť. Přistála mu u nohou.

Shýbl se pro ni. Otočil ji a vytřeštil oči překvapením. Obraz na ní byl sice rozmazaný – nejspíše vodou- ale přesto zřetelně poznal svůj obličej. Zamýšlel se nad tím, jak se sem mohl obrázek dostat. Sluneční světlo ho spalovalo, měl pocit, že každou chvíli začne hořet. Zasmál se takové myšlence, ale veselo mu nebylo. Nemohl se zbavit těch nepříjemných myšlenek, týkající se fotografie.

"Ale co na tom" pronesl nakonec; kolemjdoucí starší paní na něj úkosem pohlédla. Uchechtl se a fotku si strčil do kapsy. Jako omráčený – namlouval si, že je to tím vedrem- stoupal po schodech na most. V jedné chvíli jakoby viděl její tvář. Chtěl na ni zamávat, ale uvědomil si, že to není možné.  Vyšel až nahoru a rozhlédl se. Horký letní den, rozpálený beton a i železná konstrukce. Nic příjemného.  Ani ho neudivilo, že na mostě není jediné auto.

Asi v polovině mostu usedl na obrubník. V jeho obličeji se zračilo jisté napětí.

Vytáhl fotku z kapsy a pozoroval ji. Ve vzduchu byl cítit závan nasládlého parfému. Vzpomněl si na ni. Chyběla mu víc, než si byl ochoten připustit.  Na rubu fotografie si všiml nahnědlé skvrny. Přísahal by, že tam ještě před chvílí nebyla.

"Nech toho už" pronesl a pomalu se zvednul.  Jednou rukou si prohrábl vlasy. Naposled pohlédl na fotku.  Položil ji na obrubník a odcházel směrem k Pankráci.

Ani si nepovšiml útržků rudého saténu, unášených větrem jemu nad hlavou.

Šel./

Tolik takových zážitků – hlavně těch špatných –nemělo dobrý vliv. A když si ho ještě nikdo nevšímal?

Lidé ale nemohou přehlížet něco věčně. Bohužel si prasklin všimli moc pozdě. Most je smutný, uražený a naštvaný na lidi. Co na tom, že se plánuje oprava? Měli zasáhnout dříve. A plán není totéž co samotný čin. Rád by lidem něco řekl, promluvil si s nimi, ale nemůže. Pouze praská dál a dál...

Špatné vzpomínky se v něm hromadí a on neví, co má dělat. Od dob, kdy byl šťastný, uplynulo tolik času...

Snad někdy, až půjdete okolo, uslyšíte tu starou melodii, kterou si pobroukává pořád dokola.

Jděte tam někdy za ním.

Určitě ji znáte. 


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.