Povídka-Bez názvu

17. 01. 2009 | † 30. 09. 2015 | kód autora: va5

Poslední paprsky slabého zářijového slunce se ostře odrážely nad střechou starobylého, honosného paláce.
Podívala se na něj a jemně se pousmála.
Došel až k ní a jeho rty se zkřivily v posměšném úšklebku.
"Jsi si tím jista?" zeptal se jí, ale když viděl, že se od něj odvrátila, mírně poodstoupil.
Ona se nadechla, on se na ni tázavě podíval. Začala mluvit, pomalu a uvážlivě.
"Měla bych? A co když nejsem? Jsem lepší než ty, tohle přece musíš uznat. Dosáhla jsem všeho, co jsem si umínila, nebo snad ne?"
Vypadal, že vybuchne, ale jeho sebeovládání bylo fantastické.
"Tak o tom bych si dovolil pochybovat. Máš snad tu jedinou věc, po které toužíš snad 15 let? Máš?" řekl s jistou jízlivostí v hlase.
Ústa se jí stáhla do tenké čárky; dotkl se jejího slabého místa, znovu a znovu ji zraňoval.
"A co když ano? Co když to už nepotřebuji?" odvětila zprvu silně, rozhodnuta nedat najevo to, co cítí, hlas se jí však lámal.
Na tváři se mu objevil vítězný výraz, nicméně nic neřekl. Tiše vyčkával, zda jeho oběť zareaguje.
"Vážně? Tak to jsem rád. Alespoň můžu odejít s klidným svědomím." Pomalu se otočil a chtěl odejít, ona ho však zadržela.
"Počkej! Řekni mi alespoň důvod, proč jsi za mnou jel takovou cestu. Nenech mne myslet si, že je to kvůli té staré věci!"
Zarazil se.
"Jak bys mohla zapomenout..."
Podíval se na ni, ale jinak; tohle nebyl ten jeho opovržlivý pohled, plný vzteku a záště. Tohle byl jiný pohled, težko definovatelný.
V jeho nitru se právě vedl těžký boj. Sklonil svůj pohled dolů od ní a nevěděl, na jakou stranu se má přiklonit.
Pozorovala ho napjatým pohledem, tiše, ale přesto hrdě. Zvedl se silný vítr a její dlouhé černé šaty za ní divoce vlály. Vyčesané kaštanové vlasy se jí rozvázaly,ale nevěnovala tomu pozornost.
Z oka se jí skutálela slza, pomalu, tiše, spadla na zem.
Začalo pršet.
Zvedl k ní své hnědé oči, v nichž se odrážel čirý smutek a lítost.
"Omlouvám se ti. Za všechno. Za všechno, co jsem kdy udělal." promluvil k ní dutě.
Náhle zavrtěl hlavou a v očích se mu zablesklo.
"Myslím to upřímně. Omlouvám se, přesto vím, že mi to nikdy nemůžeš prominout."
Podívala se na něj naoko vypočítavým pohledem.
"Znáš to. Dělám na tom, co to jde."
Po chvíli promluvila znovu.
"Myslím, že můžu."
Znovu se něj usmála, ale tvář jí téměř okamžitě poklesla.
"Sám to dobře víš, že ano? Je to naposled, co se v životě vidíme. Také nevíš proč, jediné, co víš, je to, že je to nutnost."
Mlčel, ostatně jako vždy, když by něco nebyl schopen vyslovit. Vzdala to a oči se jí zalily slzami.
Přistoupil blíže, stále nic neříkaje.
Podívala se mu do očí a s nečekanou prudkostí ho chytila za ruku. S jistými obtížemi počala mluvit.
"Slib mi něco."
Pozvedl obočí. "Cokoli."
"Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš. Nikdy."
"Když na mě nezapomeneš ty..."
Položil jí ruce na ramena a zahleděl se na ní, jako by si něco rozmýšlel. Po chvíli téměř neznatelně zavrtěl hlavou.
Pochopila.
Naposled se na něj usmála a pomalu se od něj odvrátila. Oba odcházeli a oba šli jiným směrem. Za svou vlastní budoucností, kde na toho druhého nemůže být místo.
Rozpršelo se ještě víc.
Ohlédla se, ale neviděla ho.
Slunce zapadlo.
 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.